Menu

7. Báseň pro Čepřovice

BÁSEŇ PRO OBEC ČEPŘOVICE.
Dagmar Koutová


Stojím na návsi v malebné obci Čepřovice v krásném Jihočeském kraji, narodila jsem se kousek odsud, nejsem z dály, v městě, které podle řeky zváno jest, odkud vede sem jedna z cest. Nějaký osud asi řídí kroky naše, a moje adresa je teď i vaše.

Často chodím na kopec, kterému říká se Hránová, krásný výhled zde na Šumavu, která v mém srdci místo má. Když tak sedím a pozoruji, kolik aut projíždí tady cestou z měst, pustím uzdu fantazii své a do dávných časů nechám, se vést. Když touhle cestou chodili pěšky a bosí, poutníci ti co o kus chleba prosí, kolik a asi přešel lesů a řek jeden, říkejme mu třeba krajánek, lesy tenkrát asi husté, plné zvěře byly, možná i na medvědy byste tu narazili.

A vida, jeden vedle se posadil, „dejšto pánbů“ mě pozdravil. Hledíme tedy spolu v dál, první hrad Helfenburk zvoucí nás upoutal, pán z Rožumberka se vystavit ho jal, dal mu na něj povolení Karel IV, král. Krajánek říká, „čtyři bratři to byli, věrnou službou si jej vysloužili“.

A před námi leží Čepřovice, statkem Herbertstejnů se pyšnily převelice. Možná tenkrát název jiný této vísce dán byl, asi k Čepřejicím krajánek by se přiklonil. Na návsi kaple sv. Andělů Strážných střeží vesnici, aby nepřepadli jí raubíři loupící. Kolem hradu pohybují se bohatí páni, kterými lapkové jsou přitahováni.

Jak sedíme, čas šel dál, Arnošt Vitanovský z Vlčkovic vlastníkem vísky se stal. Tady můžeme si pohrát s otázkou, co asi za tím mohlo být, že tvrz si zde nechal postavit, jestli zde vedla nějaká z důležitých cest, nebo krásou místních dívek nechal se vést. Možná kraj pošumavský si zamiloval, a možná jen nechtělo se mu jít dál.

Letí čmelák kolem mé hlavy, jsou věci které stejné jsou tam i tady. Třeba potok, co rybník napájí, jestli pak vždy „Dubský“ mu říkali. Přináší život, jen koupat už nedá se v něm, dnes čas je moderních koupelen.

Víme oba, že nebyla to lehká doba, řešení sporů mezi pány, husité i Žižka byli v tomhle kraji známy. Že nepodařilo se hrad pánů nikdy dobýt, odnášel ale okolní lid. Lid, který ze sloužících a kočí se kolem hradu se točil, vystřídali ho sedláci, co usadili se v kraji, kteří nelehký úkol si dali. V poli plném kamení sklidit úrodu těžké muselo být, byla to ale doba kdy lidé uměli se veselit, kdy dudák chodil krajem a večer harmonikář k tanci zval, v místní hospodě když naplnil se sál. Hodně dřiny, hodně lásky, lidi od úsvitu na nohou, ale spjati byli víc s přírodou.

Víš krajánku, vše v životě je nahoru a dolů, a pak u nás ze špejcharu krásnou udělali školu. Aby dětem mohlo se od práce ulevit, a víc povědomí o světě mohly mít. Máme hezkou, na návsi v Čepřovicích, koho ze starších znám, seděl tam v lavici. I když učitel v té době rákosku měl, tomu co učil rozuměl. A dnes ti nejmenší naše děti si tu na zahradě hrají, ve školce učitelky příjemně se usmívají.

Obce spojily se zásluhou, nevím čí, v osadu Ovčín, Jiřetice, Koječín. Snad všichni svatí z kaple při ní stáli, když američtí vojáci tu osvobozovali. Lidé plní strachu modlili se moc, aby jim andělé přišli na pomoc.

Vzniklo zde JZD, i slavný kulturní dům a v něm sál, zde nejeden náš slavný muzikant hrál. Byla doba kultury, zde velké slávy, a já pro tebe krajánku mám dobré zprávy. Nově opraven z dálky září, a spousta akcí je v kulturním kalendáři. Naproti v novém kabátě hasičská zbrojnice, moc hezká je teď to vesnice.

Vlastně teď je to obec, po cestě časů změnila se nejedna věc. Možná vynechat nějaké sloky, nejspíš nepochopil bys krajánku některé roky. Kdy soudruh nesoudruhu ruku nepodal, a předseda výboru zde předsedal. Původní idea jistě dobrá mohla být ale co všechno lidé mohou zneužít. Pionýři skládali svůj slib, já tehdy jiskra malá byla cítím , že nepřísluší mi abych to posoudila..

Dnes ale krajánku mohu ti říct, obecní radu máme mladou, co vychází lidem vstříc. V čele se starostkou co věří, má odvahu za svým jít, i když nelehký úkol mnohdy může to být.

Jen chybí mi stromy, těch tu už tolik jako dříve není, je to asi odplata za naše špatné zacházení. Každý zamyslet možná by se měl, zda chová se k přírodě vždycky fér. Vidíš krajánku, slunce zachází, krajánek loučí se „s bohem“ a odchází.

A já teď vidím zříceninu hradu, tam za Čepřovicemi vzadu. V dnešní době jako rozhledna slouží, když počasí dovolí, prohlédnout si lidé mohou tohle krásné okolí. Málo nás tady žije, proto když potkáme se, usmějme na sebe se mile. „Čepřejice“, můžeme v tom vidět třeba přání, od krajánků co v našich srdcích nemají stání.

Dagmar